Včelařská konference

Objem úspor rychle rostl a zaplňoval další sejfy.

Kdyby v takovém případě nebyl k dispozici dostatek peněz pojali by lidé podezření, zejména když jejich vkladní knížky vykazovaly vysoké vklady. Kromě toho mohl Fabián za každých 900 dolarů, které půjčoval a osobně vypisoval šeky, požadovat úrok 45 dolarů, tedy 5% z 900. Když se mu dluh i s úrokem vrátil, čili dostal 945 dolarů, stornoval 900 dolarů ve sloupci dluhů a ponechal si úrok ve výši 45 dolarů. Proto velice ochotně platil 3 dolary za každých vložených 100 dolarů, které nikdy neopustily jeho sejfy. To znamenalo, že z každých 100 dolarů, které měl v depozitu mohl dosáhnout 42% zisku, i když si lidé mysleli, že vydělává jen 2%. Stejně si počínali i ostatní zlatníci. Vyráběli tak peníze z ničeho, pouhými několika škrty pera, a pak za to inkasovali úroky.

Zlatníci už nerazili nové mince, razila je vláda, která tiskla také bankovky předávané zlatníkům k distribuci. Jedinými Fabiánovými náklady byly drobné poplatky za tisk. Zlatníci naproti tomu vytvářeli peníze formou úvěrů, z nichž brali úroky. Většina lidí si myslela, že emisi peněz zabezpečuje vláda. Stejně tak se domnívali, že Fabián půjčuje peníze, které si předtím uložil někdo jiný, i když bylo velmi zvláštní, že poskytováním půjček nedocházelo k snižování vkladů. Kdyby si všichni vkladatelé najednou chtěli vybrat své vklady, byl by celý podvod okamžitě odhalen.

Jakmile klient požadoval vysokou půjčku v bankovkách nebo mincích, proběhlo všechno jako na másle. Fabiánovi jednoduše stačilo vysvětlit vládě, že si růst počtu obyvatel a výroby vyžaduje víc bankovek a vláda mu je za malý poplatek ochotně nechala vytisknout.

Jednoho dne se u Fabiána objevil jeden bystrý muž a řekl: „Za každých sto dolarů, které půjčujete požadujete vrátit sto pět dolarů. To je ale nespravedlivý úrok. Požadovaných pět dolarů nebude nikdy možné splatit, protože jednoduše neexistují. Farmáři produkují potraviny, průmysl vyrábí zboží atd., ale vy jen množíte peníze.“

„Předpokládejme, že v celé zemi jsou jen dva podnikatelé, zaměstnávající všechny lidi. Oba si od vás půjčí po 100 dolarech. Za mzdy a materiál utratí po 90 dolarech a zbude jim zisk ve výši 10 dolarů (příjem). To znamená, že celková kupní síla bude 90 dolarů + 2 krát po 10 dolarech, čili 200 dolarů. Aby vám však splatili půjčku, museli by prodat celou svou produkci za 210 dolarů. Bude-li jeden z nich mít štěstí a celou svou produkci prodá za 105 dolarů, může druhému zůstat nanejvýš 95 dolarů.“ (Když je celková kupní síla 200 dolarů a jeden z podnikatelů dostane 105, zůstane v rukou zákazníků jen 95 dolarů, za něž si budou moci koupit zboží druhého podnikatele.) „Část zboží tedy bude neprodejná, protože neexistují peníze, za něž by ho bylo možné koupit. Ten podnikatel vám zůstane dlužen 10 dolarů, a tuto částku vám bude moci splatit jen tehdy, když si znovu vypůjčí. Je to nemožný systém,“ řekl ten muž a mínil: „Správně byste měl vydat 105 dolarů, t.j. 100 dolarů mně a 5 dolarů na své útraty. Takto bude v oběhu 105 dolarů a dluh bude možné splatit.“

Fabián ho klidně vyslechl a pak řekl: „Ekonomika financí, mladý muži, je velmi komplikovaná záležitost vyžadující dlouholeté studium. Dovolte, abych se o tyto záležitosti staral já a vy se starejte o své. Musíte se stát produktivnějším, zvyšujte výrobu, snižujte náklady a buďte lepším obchodníkem. Já vám v tom budu vždy ochotně pomáhat.”

Muž odešel, ale Fabián ho nepřesvědčil. S jeho finančními operacemi nebylo něco v pořádku a ten člověk vycítil, že nedostal upřímnou odpověď.

Většina však Fabiána respektovala: „Je to odborník, ostatní se určitě mýlí. Podívejte jak se země vyvinula, jak vzrostla výroba – máme se nesporně lépe.“

Avšak aby podnikatelé měli z čeho platit úroky z půjček, museli začít zvyšovat ceny. Dělníci si náhle stěžovali, že jejich platy jsou příliš nízké. Zaměstnavatelé ale odmítali zvyšovat mzdy s tvrzením, že by je to zruinovalo. Ani zemědělci nemohli dostat spravedlivou cenu za své produkty a hospodyně naříkaly, že potraviny jsou příliš drahé.

Nakonec někteří začali i stávkovat, což bylo do té doby neslýchané. Jiné chudoba zcela deprimovala a jejich přátelé a příbuzní si jim nemohli dovolit pomáhat. Většina lidí přestala vnímat skutečné bohatství všude kolem sebe – úrodné půdy, obrovských lesů, nerostů či stád dobytka. Mysleli už jen na peníze a pořád měli pocit, že jich mají málo. Systém však nikdy nezpochybňovali; byli přesvědčení, že všechno má pod kontrolou stát.

Pár jich pak dalo dohromady přebytečné peníze a založili „úvěrové“ či „finanční“ společnosti. Takto mohli získat 6 nebo i více procent, což bylo lepší, než 3 procenta, která platil Fabián. Mohli však půjčovat jen peníze, které skutečně vlastnili – neměli ta zvláštní zplnomocnění umožňující vytvářet peníze z ničeho, prostým záznamem čísel do knih.

Protože tyto finanční společnosti začínaly Fabiána a jeho přátele znepokojovat, rychle založili několik vlastních. Ve většině případů skoupili jiné společnosti ještě předtím, než stačily rozvinout svou činnost. Brzy se všechny tyto finanční společnosti ocitly v jejich rukou nebo je měli pod kontrolou.

Ekonomická situace se zhoršovala. Zatímco dělníci byli přesvědčeni, že jejich šéfové vydělávají příliš mnoho, jejich šéfové tvrdili, že zaměstnanci jsou líní a nepracují dost poctivě po celý den. Obviňovali se navzájem, vláda nebyla schopna předložit žádné řešení a kromě toho se jako nejakutnější problém ukázal boj s rostoucí chudobou. Stát proto spustil projekty sociální péče a přijal zákony, nutící lidi aby na ně přispívali. Mnohé to pohněvalo – věřili totiž v tradiční představu vzájemné pomoci na dobrovolném základě.
„Tyto zákony legalizují loupež. Vzít člověku něco proti jeho vůli je bez ohledu na účel použití obyčejná krádež.“

Ale lidé se cítili bezbranní a obávali se, že nebudou-li platit skončí ve vězení pro dlužníky. Projekty sociálního zabezpečení sice zpočátku přinesly jistou úlevu, ale problém se zakrátko vrátil a k jeho řešení bylo zapotřebí ještě více peněz. Náklady spojené se záchytnými systémy stále rostly a spolu s nimi i státní byrokracie.

Vládní představitelé byli většinou poctiví muži, kteří se snažili zastávat svou funkci co nejlépe. Neradi žádali peníze od lidí, a tak nakonec nezbylo než si vypůjčit u Fabiána a jeho přátel. Neměli ovšem ani potuchy jak tento dluh splácet.

Rodiče si už nemohli dovolit platit učitele vyučující jejich děti. Nemohli si dovolit platit lékařům. Stát byl nucen převzít tyto činnosti na sebe. Učitelé, lékaři a mnozí další se stali státními zaměstnanci.


Jeden po druhém bankrotovali i přepravci, a tak mohl Fabián na každých 100 dolarů v bankovkách a mincích, které měl v depozitu, půjčovat 200, 300, 400 a někdy až 900 dolarů. Musel jen dávat pozor, aby nepřekročil poměr devět k jedné, protože jedna osoba z desíti někdy požadovala své úspory v hotovosti.

Jen málo státních zaměstnanců bylo spokojeno se svou prací. Dostávali sice slušný plat, ale ztratili identitu. Stali se drobnými kolečky obrovského stroje. Neexistoval prostor pro vlastní iniciativu, za mimořádné úsilí se jim dostávalo jen minimálního uznání, jejich příjem byl fixní a k úpravě platu či služebnímu postupu docházelo jen tehdy, když jejich nadřízený odešel do důchodu nebo zemřel.

Zoufalí vládní představitelé se rozhodli požádat Fabiána o radu. Považovali ho za velmi moudrého člověka, který budil dojem, že ví jak vyřešit záležitosti okolo peněz. Pozorně si je vyslechl a pak řekl: „Mnozí lidé neumí řešit vlastní problémy – potřebují někoho, kdo by to dělal za ně. Jistě budete souhlasit, že většina lidí má právo na štěstí a zajištěné základní věci k životu. Vždyť jedno z našich nejdůležitějších hesel říká: Všichni lidé jsou si přece rovní, ne?”

„Jediný způsob, jak všechno vrátit do rovnováhy, je vzít přebytečné bohatství bohatým a dát ho chudým. Začněte zdaňovat. Čím více někdo má, tím víc bude muset platit. Vybírejte daně od každého člověka podle jeho schopností a rozdávejte každému podle jeho potřeb. Školy a nemocnice musí být bezplatně k dispozici všem, kteří si to nemohou dovolit...”

Pronesl dlouhou plamennou řeč plnou velkých ideálů a zakončil ji slovy: „A nezapomeňte, že mi dlužíte peníze. Půjčujete si u mne už dlouho. Ale já vám chci pomoci a proto souhlasím, abyste mi platili jen úroky. Jistinu ponecháme jako nesplacený kapitálový dluh a vy mi budete platit jen úroky.“

Vládní představitelé odešli a aniž by důkladněji přemýšleli nad reálností Fabiánových koncepcí zavedli odstupňovanou daň z příjmu – čím víc vyděláš, tím vyšší bude tvá daňová sazba. Nelíbilo se to nikomu, ale člověk měl jen dvě možnosti: buď bude platit daně, anebo skončí ve vězení.

Obchodníci byli opět nuceni zvyšovat ceny. Dělníci žádali vyšší platy a tak buď doháněli zaměstnavatele k bankrotům, anebo k tomu aby začali nahrazovat lidi stroji. To vyvolalo další zvyšování nezaměstnanosti a přinutilo stát zavést další sociální projekty a zvyšovat sociální dávky.

Aby v některých odvětvích průmyslu udržela zaměstnanost, byla zavedena cla a další ochranné mechanizmy. Někteří lidé si začali klást otázku, zda je smyslem výroby vyrábět zboží nebo udržovat zaměstnanost.

Protože se všechno náhle zhoršovalo, snažili se regulovat platy, ceny a nakonec úplně všechno. Stát se snažil získat více peněz pomocí daně z obratu, daně ze mzdy a dalších daní. Někdo si povšiml, že bochník chleba, cestou od farmáře pěstujícího pšenici až k hospodyni, na sebe nabalí více než 50 druhů daní.

Objevili se „experti“ a někteří z nich se dostali do vlády, ale časem musel každý z nich odstoupit, protože skoro ničeho nedosáhl. I když podrobil daně „restrukturalizaci“ celková daňová zátěž neustále vzrůstala.

Fabián začal požadovat splácení svých úroků, což pohlcovalo stále větší podíl z daní.

Poté začaly vznikat politické strany – lidé se začali hádat, která skupina guvernérů by uměla nejlépe vyřešit jejich problémy. Handrkovali se o jednotlivé osobnosti, i