Včelařská konference

Příští den se lidé sešli na velkém shromáždění kde Fabián podrobně vysvětloval svůj nový „peněžní“ systém. Vypadalo to dobře a nedočkavě se ho ptali: „Jak můžeme začít?“ Fabián řekl: „Zlato, z nějž vyrábím ozdoby a šperky, je vynikající kov. Neztrácí lesk, nereziví a dlouho vydrží. Z části svého zlata udělám mince a každé takové minci budeme říkat dolar.“
Vysvětlil, že základem funkce nového systému budou „peníze“, které se stanou skutečným prostředkem spravedlivé výměny, mnohem lepším a dokonalejším než dosavadní výměnný obchod.

Jeden z guvernérů se zeptal: „A co když někdo najde zlato, a začne si mince vyrábět sám?”
„To by bylo velmi nepoctivé“ – pohotově odvětil Fabián. „Budou se používat jen mince schválené vládou, které na sobě budou mít vyraženo zvláštní označení.“ Návrh zněl opravdu rozumně, a tak navrhli aby každý dostal stejný počet mincí.

„Já si ale zasloužím víc,“ ozval se výrobce svíček. „Mé svíčky přece používá každý.“ „Ne ne,“ namítali farmáři, „bez potravy nelze žít, a proto bychom nejvíce měli dostat my!“ A vypukla hádka. Fabián je chvíli nechal a nakonec řekl: „Protože se neumíte dohodnout navrhuji, aby ode mne každý dostal tolik mincí o kolik požádá. Nebudou v tom žádná omezení, kromě povinnosti splatit dluh. Čím víc dostanete, tím více mi po roce budete muset vrátit.“
„A co z toho budeš mít ty?” ptali se ho.
„Protože vám poskytnu službu obstaráváním peněz, mám za svou práci nárok na odměnu. Povězme, že dokud mi je budete dlužni, vrátíte mi za každých 100 poskytnutých mincí každoročně 105 mincí. Těch 5 mincí navíc bude mou odměnou za poskytovanou službu a budu ji nazývat úrokem.“ Zdálo se, že nikdo nepředloží lepší návrh, a pětiprocentní odměna vypadala rozumně. „Dobrá,“ řekl nakonec Fabián, „přijďte ke mně příští pátek a můžeme to spustit.“

Pak už Fabián neztrácel ani vteřinu. Dnem a nocí razil mince a ke konci týdne byl hotov.


Lidé se seřadili do zástupu před jeho obchodem, a když si nové mince prohlédli a schválili guvernéři, byl systém uveden do praxe.

Někteří si půjčili zprvu jen pár mincí, aby nový systém mohli vyzkoušet. Brzy shledali, že peníze jsou skvělá věc a zanedlouho už všechno hodnotili ve zlatých mincích, dolarech. Hodnota, kterou teď začali připisovat všemu zboží, se nazývala „cenou“ a závisela především na množství práce potřebné k výrobě oceňované věci. Jestliže výroba vyžadovala hodně práce a času, byla cena přiměřeně vysoká, zatímco věci vyrobené s malým úsilím byly poměrně levné.

V jednom městě žil Petr, široko daleko jediný hodinář. Ceny měl vysoké, protože zákazníci byli ochotni platit za jeho hodinky značné sumy. Později však začal hodinky vyrábět i jiný člověk a aby získal zákazníky nabízel je za nižší cenu. Petr byl nucen reagovat a ceny hodinek brzy poklesly, protože oba hodináři se snažili poskytovat co nejvyšší kvalitu za co nejméně peněz. Tak se zrodila opravdová konkurence.

Podobné to ale bylo i u stavitelů, přepravců, farmářů… prakticky v každém oboru. Protože měli volnost výběru, vybírali si zákazníci to, co považovali za nejlepší transakci. Žádná umělá ochrana, jako například licence nebo cla či povolení, která by bránila podnikat v dané oblasti dalším lidem neexistovala. Životní úroveň postupně rostla a lidé se sami divili, jak se předtím vůbec mohli obejít bez peněz.

Koncem roku opustil Fabián své zlatnictví a šel navštívit ty, kteří mu dlužili peníze. Někteří měli více mincí než si vypůjčili, což však znamenalo, že jiní jich měli méně, protože v oběhu byl jen omezený počet mincí. Ti, kteří jich měli více než si vypůjčili mu bez problémů vrátili 100 plus dalších 5, ale i tak si museli vzít znovu půjčku k dalšímu podnikání.

Ostatní si s překvapením uvědomili, že svůj dluh a úrok nemohou splatit. Proto dříve, než jim půjčil další peníze, si Fabián vzal do zálohy něco z jejich majetku a v příštím roce se všichni snažili získat požadovaných 5 mincí navíc. Nikdo nepochopil, že se podobně jako jejich vlastní země nemohou zbavit dluhu dokud nevrátí všechny mince, ale i pak jim zbývá vrátit za každých 100 ještě 5 mincí, které ve skutečnosti nebyly fyzicky v oběhu. Kromě Fabiána totiž nikdo nepochopil, že splatit úrok bylo prostě nemožné – protože k tomu potřebné dodatečné mince se nikdy nedostaly do oběhu, takže někdo nutně musel být poškozen.


Pravda, i Fabián občas utrácel peníze na vlastní nákupy, ale nemohl utratit 5% z celé ekonomiky sám pro sebe. Lidí byly tisíce a on byl sám. Navíc byl stále ještě zlatníkem, a už to zajišťovalo slušné živobytí.

V zadní části dílny měl trezor, a tehdy některé napadlo, že by si u něj mohli ukládat část svých mincí kvůli bezpečnosti. Za to si zlatník účtoval malý poplatek podle množství uložených peněz a doby úschovy. Majiteli peněz vystavil stvrzenku. Když šel takový člověk nakupovat, obyčejně s sebou nenosil zlaté mince. Místo peněz přenechal obchodníkovi jednu či několik „fabiánovských“ stvrzenek (podle ceny nakupovaného zboží). Obchodníci stvrzenky uznávali a přijímali je rádi, protože věděli, že si je u Fabiána kdykoli mohou vyměnit za mince. Avšak místo směňování stvrzenek za zlato si je začali předávat z ruky do ruky. Lidé měli k stvrzenkám velkou důvěru – považovali je za stejně hodnotné jako mince.

Fabián si brzy povšiml, že lidé vyžadují výměnu stvrzenek za mince jen zřídka a uvažoval: Mám vlastně jejich zlato stále u sebe a přitom musím tvrdě pracovat a razit nové mince. Není to směšné? Nenašlo by se snad dost lidí, kteří by toho ležícího zlata ochotně využili za úroky? Stejně jen nečinně leží v trezoru a málokdo si ho vybere. Když mohu použít mince z trezoru nemusím vyrábět další. Nejsou to sice moje peníze, ale mám je u sebe, a to je nejdůležitější.

Zpočátku velice opatrně půjčoval vždy jen pár mincí, na krátkou dobu, a i to jen tehdy, když byl skálopevně přesvědčen, že je dlužník včas vrátí. Ale postupně nabral odvahy a půjčoval stále větší a větší obnosy.

Když se na něj jednoho dne kdosi obrátil s žádostí o vysokou půjčku, Fabián navrhl: „Co kdybychom to udělali takto? Místo abyste u sebe nosil všechny ty peníze, můžete si je uložit u mne, a já vám vystavím několik stvrzenek v jejich hodnotě.“ Dlužník souhlasil a odešel s hromadou potvrzenek. Tak získal klient půjčku, zatímco zlato ani na sekundu neopustilo trezor. Když odešel, Fabián se rozesmál. Vlk se nažral a koza zůstala celá! Mohl „půjčovat“ zlato, ale přitom ho mít stále u sebe.

Známí, neznámí, přátelé i nepřátelé – všichni k uskutečňování svých podnikatelských plánů potřebovali peníze – a vždy, když mohli dokázat, že jsou schopni dluh splatit, dostali potřebnou půjčku. Fabián tak mohl prostým vypisováním stvrzenek půjčovat mnohem vyšší sumy, než byla hodnota těch uložených v trezoru, a přitom ani nebýt vlastníkem půjčovaného zlata. Dokud se majitelé nepřihlásí o své zlato a důvěra lidí je zachována, je to bezpečný postup.

Fabián vedl účetní knihu, v níž evidoval dluhy a úvěry každého dlužníka. Ukázalo se, že obchod s půjčováním peněz je opravdu velmi výnosný. Jeho společenské postavení rostlo téměř současně s jeho bohatstvím. Stal se váženým mužem budícím úctu a jeho názorů ve finančních otázkách si vážili téměř jako proroctví.

O jeho aktivity se časem začali zajímat i zlatníci z jiných míst a jednoho dne se ho vydali navštívit. Vysvětlil jim, co dělá, ale velice zdůrazňoval, aby všechno zachovali v tajnosti. Kdyby se to prozradilo celý systém by zkrachoval, a proto se zlatníci dohodli, že vytvoří tajnou alianci. Pak se vrátili domů a začali se činit tak, jak je Fabián naučil. I u nich začali lidé brát stvrzenky jako rovnocenné zlatu a mnozí je odevzdávali k bezpečné úschově do trezorů stejně jako mince. Když chtěl jeden obchodník zaplatit zboží druhému, prostě jen vypsal příkazní lístek s pokynem Fabiánovi, aby peníze z jeho účtu přesunul na účet jiného obchodníka. Úpravu čísel na obou účtech zvládal Fabián během několika minut.

Nový způsob brzy získal velkou oblibu a příkazovým lístkům k převodu peněz se začalo říkat „šeky“.

Později se zlatníci z různých míst pozdě v noci znovu tajně sešli a Fabián jim vysvětlil nový plán.


Následující den se sešel se všemi vládními představiteli a řekl: „Stvrzenky, které vydáváme jsou velmi populární. Jistě jich používá i většina z vás a sami říkáte, že je to výhodné.“ Představitelé souhlasně přikyvovali, ale v duchu přemýšleli, v čem asi je problém. „Tedy k věci,“ pokračoval Fabián, „některé z těchto stvrzenek jsou falešné, protože je vystavují podvodníci. To musí přestat.“

Vládní představitelé se zděsili. „Co bychom proti tomu mohli udělat?“ ptali se. Fabián odpověděl: „V první řadě navrhuji, aby si monopol na tisk nových stvrzenek vyhradil stát. Bude je tisknout na zvláštní papír s velmi komplikovaným obrázkem a každou stvrzenku pak podepíše hlavní guvernér. My zlatníci rádi uhradíme náklady za tisk, protože nám to ušetří spoustu času s vypisováním stvrzenek.“

Představitelé řekli: „Naším úkolem přece je chránit občany před podvodníky a myslíme, že je to dobrá rada.“ A tak schválili tisk nových stvrzenek, které dostaly název „bankovky“.

„Druhý problém je v tom,“ pokračoval nato Fabián „že někteří těží zlato a razí vlastní zlaté mince. Navrhuji, abyste vydali zákon nařizující aby každý, kdo objeví zlato, byl povinen odevzdat ho státu. Samozřejmě, že za ně náhradou dostane bankovky a mince.“

I tento návrh vyhlížel dobře, a tak bylo bez velkého váhání schválen a neprodleně vydáno velké množství nových bankovek. Na každé byla vytištěna určitá hodnota – 1 dolar, 2 dolary, 5 dolarů, 10 dolarů atd. Nepatrné náklady spojené s tiskem uhradili zlatníci.

Lehké a skladné bankovky se nosily mnohem pohodlněji a obyvatelstvo je brzy akceptovalo. Ale i přes svou popularitu používali nových bankovek a mincí jen v 10% všech transakcí. Záznamy ukázaly, že 90% z nich bylo i nadále prováděno prostřednictvím šeků.

Nato se Fabián pustil do realizace druhé části svého plánu. Až dosud lidé za úschovu peněz u něj platili. Aby přilákal v

prosím, nereagujte na toto ...