- Krassimir Petrov, Ph.D. (84.47.87.7) --- 3. 3. 2006
Hrozba íránské ropné burzy
Hrozba íránské ropné burzy - americká ekonomika mezi mlýnskými kameny
Státy získávají finanční prostředky formou zdanění občanů. Impéria na rozdíl od toho získávají finanční prostředky formou zdanění občanů podřízených států. K tomu, aby toho dosáhla, musí mít silnou a prosperující ekonomiku a z toho vyplývající vojenskou moc. Část peněz vybraných impériem od vazalských států bývá určena na zlepšování kvality života vlastních občanů, část jde na financování armády, což bývá většinou nutné k udržení statu quo.
Formy takového zdanění se různí. V minulosti to mohlo být zlato, stříbro, výrobky, zboží, popř. zemědělské plodiny vypěstované satelitními státy, volové či otroci. Z historického hlediska se platba daní uskutečňovala vždy přímo mezi zúčastněnými státy. Vazalský stát prostě předal část svých vytvořených hodnot impériu.
Ve 20. století se Americe poprvé v historii podařilo zdanit i zbytek světa a přinutit ho k nepřímým platbám – totiž formou vlastní inflace. K tomu, aby jí platily ostatní státy nemusela užívat síly ani hrozeb. Stačilo, aby v zahraničí nakupovala všemožné zboží a platila vlastní měnou, ochotně přijímanou a uznávanou ostatními zeměmi.
Americké ekonomické impérium formálně vzniklo roku 1945 v Bretton Woods. Už tehdy nebyl dolar pro normální smrtelníky plně kryt zlatem, ale zahraniční vlády mohly zlato výměnou za dolary od americké vlády ještě obdržet. Díky tomu se z amerického dolaru stalo světové platidlo. Amerika tehdy měla dost zlata, jímž si v průběhu druhé světové války nechávala od spojenců platit za různé služby. Impérium by ovšem nemělo dlouhého trvání, kdyby udržovalo v oběhu jen omezené množství dolarů. V období vietnamské války Amerika potřebovala hodně peněz. Začala tady tisknout dolary, nakupovat za ně služby a zboží a financovat své válečné dobrodružství. Při plném vědomí, že natištěné dolary jsou méně a méně kryté skutečným zlatem, Amerika trvale udržovala obchodní deficit a zvýšené množství dolarů v zahraničí odpovídalo přibližně tomu, co by normální stát získával od vlastních občanů formou zvyšující se daně z příjmu. Jenže toto byly daně, které platili jiní.
Až to jednoho dne prasklo. 15. srpna 1971 Amerika poprvé odmítla vydat zlato za dolary držené zahraniční vládou. Prostě ho už tolik neměla. Jinými slovy to byl bankrot amerického finančního systému. Amerika nakoupila od zbytku světa obrovské množství zboží, přestože věděla, že ho nikdy nebude schopna zaplatit. A neměla to ani v úmyslu. A zbytek světa? Ten zůstal jen bezmocně stát, neschopen zareagovat a potrestat dlužníka, jak by se stalo v případě jednotlivce.
Amerika ovšem potřebovala nakupovat víc a více zboží, aby vyhověla stále rostoucímu domácímu apetitu, a proto musela za každou cenu přijít s nějakým novým důvodem proč by měl zbytek světa nadále přijímat a držet ve svých bankách její upadající měnu.
Od roku 1971, kdy už bylo zřejmé, že nebudou nadále schopni krýt své dolary zlatem, hledali Američané jiné řešení. Našlo se. V roce 1972/73 uzavřely Spojené státy s režimem Saudské Arábie pevně ukotvenou smlouvu. Slíbily, že se postarají aby vládnoucí režim zůstal u kormidla moci. Ten na oplátku bude za svou ropu přijímat platby pouze v dolarech. Zbytek zemí OPEC pak následoval příkladu Saudské Arábie. A protože zbytek světa rovněž nakupoval ropu od OPEC, byl tu najednou opět důvod udržovat, shromažďovat a dále navyšovat dolarové rezervy. Svět potřeboval stále více ropy jejíž cena pořád stoupala, proto bylo třeba mít v rezervě stále více dolarů. Dolar byl žádaný i přesto, že ho nebylo možné vyměnit za zlato. To ale najednou nevadilo, protože byl směnitelný za ropu. A tak vznikly petrodolary.
Z pohledu ekonoma je to tedy měna krytá ropou. Dokud za ni bude dolar jediným platidlem, může americké impérium tisknout další a další peníze a dále nakupovat od zbytku světa na dluh. Jinými slovy Amerika nerušeně pokračuje ve zdaňování zbytku světa. Kdyby dolar z nějakého důvodu přestal být krytý ropou, přestalo by americké impérium existovat. Proto je pro Ameriku životně důležité, aby jediným platidlem za ropu zůstal i nadále dolar. Bylo také žádoucí, aby ropná pole byla roztroušená v různých zemích, ne dosti vojensky ani politicky silných aby si mohly dovolit požadovat platbu v jiné měně. Pokud tu a tam někdo požadoval opak, bylo mu domluveno. Někdy stačil politický tlak, jindy bylo třeba sáhnout k vojenské hrozbě.
Prvním vládcem, který se Americe odvážil otevřeně postavit a požadovat platbu za ropu v euro, byl v roce 2000 Saddám Hussein. Zpočátku ho nebrali vážně, pak se ho snažili ignorovat, ale když viděli, že to ten paličák myslí vážně, zkusili obvyklé triky – politický nátlak, očerňování a zastrašování. Skutečný problém se vynořil až když se k Iráku připojil Írán, a také další země požadovaly platbu v euro nebo v jenech. Američanům bylo jasné, že toho chlapa musí ztrestat. Bushova akce „Shock-and-Awe“ v Iráku nebyla kvůli Saddamovým ZHN. Ani kvůli demokracii či lidským právům. Dokonce nešlo ani o zabrání ropných polí. Šlo o zachování amerického impéria. Saddáma bylo třeba exemplárně potrestat, aby to odradilo případné následovníky. Americká výstraha světu zněla jasně: každý kdo bude požadovat platby za ropu v jiné měně, než v dolarech, dopadne stejně.
Mnozí se mylně domnívají, že Bush spustil tuto válku aby získal iráckou ropu. Nedochází jim, že mu stačilo natisknout za cenu papíru další dolary a koupit za ně třeba všechnu ropu světa.
Historie nás učí, že impérium válčí jen tehdy, když a) se musí bránit, nebo b) má z války prospěch. Pokud není ani jedna podmínka splněna, budou náklady na takovou válku vysávat ekonomiku země až do jejího úplného zhroucení. Nezdá se, že by obsazení iráckých ropných polí z dlouhodobého hlediska stálo Bushovi za válku. Bush nenapadl Irák kvůli ropě, ale proto, že americkému impériu šlo o život. A skutečně. Do dvou měsíců po obsazení Irák zrušil svá konta v euro a začal opět přijímat platby za ropu pouze v dolarech. Svět už nemohl nakupovat iráckou ropu za euro. Světová nadvláda dolaru byla opět (ještě naposledy) potvrzena. Když tehdy Bush z paluby letadlové lodi oznamoval světu ukončení mise znamenalo to, že úspěšně ochránil americký dolar a tím americké impérium.
Íránská rošáda
Ale íránští muslimové nepopřáli Bushovi dlouho klidu. „Atomová bomba“, kterou Írán údajně vyvíjí není radioaktivní, ani nemá tvar typické bomby. A přesto je pro americké impérium stejně, ne-li více smrtící. Tou zbraní je ropná burza, kterou Írán hodlá otevřít v březnu 2006. Bude postavena na evropských obchodních mechanizmech a platby budou prováděny v euro. Z ekonomického pohledu je mnohem větším nebezpečím než byl Saddám, protože umožní komukoliv nakupovat a prodávat ropu za euro, tedy úplně obejít nemocný americký dolar. Je téměř jisté, že svět s úlevou a ochotně přijme tuto možnost.
Evropané nebudou potřebovat (a tudíž ani držet v bankách) dolary k nákupu ropy, budou prostě platit vlastní měnou. Přijetí eura jako světové rezervní měny umožní Evropě nejen ekonomickou prosperitu, ale posílí to i její status – na účet Spojených států. Touto možností budou velmi potěšeni i Číňané a Japonci. Umožní jim snížit zásoby dolarů a diverzifikovat své portfolio – něco, na co už se delší dobu stejně připravují. Předpokládá se, že si ponechají třetinu svých dolarových zásob, třetinu vrhnou na trh a třetinu si nechají na příští platby. O přechod na euro mají zájem i Rusové. Hlavním odběratelem plynu a nafty jsou evropské země, část jde do Číny a Japonska. Přijetí eura jako platidla za ropu a plyn by Rusku umožnilo obchod s Evropou v jejich vlastní měně a časem by to zjednodušilo i obchod s Čínou a Japonskem. Navíc Rusové našli pro své zásoby dolarů vhodné použití. Nakupují zlato. Ruský nacionalismus v posledních letech zaznamenal oživení a pokud by přijetí eura vedlo k poranění Ameriky, Rusové to rádi udělají a budou s potěšením pozorovat jak Amerika krvácí. Arabské země vyvážející ropu rovněž rády přijmou euro, protože jim to umožní zbavit se rostoucích hromad stále bezcennějších dolarů. Tyto země obchodují stejně jako Rusové hlavně s Evropou, a tudíž přirozeně tíhnou k používání evropské měny. Zvýší to jejich stabilitu a sníží riziko měnového pádu. A to už nemluvím o džíhadu a chuti arabských zemí Spojeným státům ublížit.
Není jisté, jak se v té šlamastyce zachovají Britové, kteří se tak trošku dostanou jako mezi mlýnské kameny. Mají s Amerikou sto let staré strategické smlouvy, ale na druhou stranu geograficky přece jen patří spíš k Evropě. Mají mnoho důvodů držet se toho, kdo vyhrává. Jak se zachovají, až bude partnerská země klesat ke dnu? Obětují se pro ni také? Nedají jí na dohled brzkého pádu poslední ránu z milosti?
Nesmíme zapomenout, že dvě hlavní ropné burzy jsou v New Yorku (NYMEX) a v Londýně (IPE – International Petroleum Exchange). Ve skutečnosti vlastní obě Američané. Je pravděpodobné, že Britové zůstanou u dolaru, jinak by poškodili vlastní zájmy v IPE. Je důležité připomenout, že (bez ohledu na rétoriku a to, co bylo oficiálně řečeno) Britové zůstali u své měny a odmítli euro zřejmě hlavně proto, že je k tomu nutil americký přítel. Přechod na euro by znamenal, že IPE začne obchodovat s ropou v euro, a to by byl smrtící úder americkému impériu.
Ale bez ohledu na to, jak se nakonec rozhodne Tony Blair, zahájí-li provoz íránská burza je vysoce pravděpodobné, že to Evropa, Čína, Japonsko, Rusko a arabské státy s radostí uvítají, čímž zpečetí osud dolaru. To Američané za žádnou cenu nemohou připustit. Bude-li třeba – i použitím síly. K čemu nakonec sáhnou aby íránskou burzu sabotovaly se brzy uvidí. Může to být pokus narušit soustředěným hackerským útokem jejich počítačovou síť, nebo „teroristický“ útok typu 11. září na budovy s klíčovou výpočetní technikou. Účinná by byla i taktika obstrukcí a zdržování diplomatických jednání. Ale jasně nejlepší by pro Američany bylo svrhnout současnou íránskou vládu a nahradit ji svými loutkami. To by nebezpečí plynoucí z íránské ro
|
Odpovědět
do diskuze
na příspěvek
číslo 15157
Zobrazit
odpovědi
na tento
příspěvek
Zobrazit
celé
vlákno |