Včelařská konference

U nás na konci sedumdesátých let postavili u našeho stanoviště v lese přehradu, zatopili celé jedno údolí potoka pobřežního porostu a zlikvidoval i tak možná až polovinu pro naše včely do jednoho kilometru lip srdčitých, javorů klenů, maliníku, kterým ten les zarostl, když ho okolo roku 1970 přestaly čistit krávy na pastvě a další spoustu květin. A pak už to bylo horší. V osumdesátých letech, jak se začalo vyplácet kočování, spousta včelařů mezitím zvětšila počet včelstev a posadila je na kola a jezdili s nimi na řepku, ale potom je měli doma na zahradě nebo kousek od baráku v blízkém lese A projevilo se to nejdřív tím, že se výrazně zhoršila snůška v srpnu a snůška z lip v červenci. Po roce 1989 pak začali lidem vracet lesy a ti začínali kácet původní smíšený les, ze kterého byla snůška a sázeli tam tehdy pouze smrky, ze kterých v tak malém stavu snůška nebyla. A ty smrčky, na rozdíl od doby socíku, kdy je nechávali zarůst maliníkem a ostružiníkem a dalšími kvetoucími rostlinami, tak na soukromém je majitelé pečlivě od těch rostlin čistili, takže na zarůstajících pasekách pro včely nic nebylo. A taky lidi postupně přestávali chovat králíky a podobně a tak přestali sekat a dělat kvetoucí trávníky, ze kterých byla snůška od května po září a postupně taky začali likvidovat ovocné stromy, takže kolem sametu stále přibývala včelstva a současně mizela snůška.
Po sametu, pokud bych tehdy chtěl zachovat výnosnost svého včelaření, musel bych to včelaření hodně překopat, jezdit za snůškou mnohem dál do lesů než byly tady místní poměrně malé lesy a z velké části rušit to, co se osvědčilo dříve a dát to včelaření blíž k profesionálním metodám, investovat do toho atd. A to se mi nechtělo, protože taky jsem tehdy coby technik po škole rozjížděl kariéru ve fabrice. A taky se projevily dost rozpory mezi mnou a výbory v místní včelařské ZO.
Tak jsem se někdy okolo roku 1995 rozhodl přejít na nevýdělečné zájmové včelaření a jen dovyužívat to, co jsem předtím v podstatě zdědil po otci.