Včelařská konference

Tak skončila jedna etapa ve včelaření. Etapa, kde šlo o to vyšlechtit včelstva s co "největším chřtánem" schopné z plochy, na kterou létají, vybrat co největší množství sladiny, aby měl včelař co největší množství medu.
Respektive všelijací velcí šlechtitelé a potom velcí chovatelé vybírají nejlepší včelstva z až stovek včelstev, která chovají právě v dostatku sladiny a pylu v přírodě, takže s tím co největším "chřtánem".
Jenže v praxi potom u včelařů přijdou ty odchované matky do prostředí, kde jsou stanoviště převčelená, včely musí "šťourat hřebíčkem" na ploše, na kterou létají, kde je ještě nějaká vhodná kytka s nevybranou sladinou a pylem. Včestva jsou po většinu roku v nedostatku pylu a nedostatku sladiny a naopak kvůli blízkosti jiných včelstev vystavená tlaku invaze roztočů a infekčnímu tlaku roztoči přenášených virů. Musí se přikrmovat cukrem a mají tak oslabenou imunitu, protože na takové podmínky nejsou ty matky ve většině šlechtitelských chovů ani trošku vybírány a šlechtěny. Proto včelstva hromadně hynou.
Aby včelstva přestala hynout, musí chovatelé matek vybírat včelstva a šlechtit v takových podmínkách, v jakých potom včelstva žijí. To znamená je šlechtit v prostředí nedostatku sladiyn a pylu a v prostředí, kdy jsou po většinu roku na přikrmování cukrem. A z takového prostředí vybírat chovné linie, které jsou nejživotschopnější a přinášejí největší výnosy.