Včelařská konference

Z dřívějška mi na slunečním tavidle vadilo, že zbytky po voští i vytavený
vosk byl v podstatě polotovar. U zbytků po voští je to jasné, vytavený vosk
tekl do korýtka a ukládal se tam ve vrstvách a mezi vrstvy vosku se
napasovala tekutina, co vytekla ze zbytků zásob a plodu. Vytavený vosk se
potom musel máčet dlouhodobě ve vodě a stejně tam pořád něco zůstalo a při
uskladnění plesnivělo, takže to chtělo, jak se sešlo několik "korýtek" ho
ještě dodatečně přetavit. Proti vytavování v parním hrnci, kde vosk po
vychladnutí byl rovnou ideálně čistý, nemělo sluneční tavidlo moc velký
přínos, naopak, co se týká pracnosti, spíše práce přibylo. Možná se uspořilo
trochu elektřiny, protože přetavení zbytků z slunečního tavidla plus
případně vytaveného vosku z korýtka bylo o něco rychlejší než vytavování
příslušného voští. Dneska, když bych dělal tavidlo, bych sběrnou nádobu na
vytavený vosk udělal místo plochého korýtka spíše vyšší a užší, izolovanou a
udržovanou přídavným elektrickým topením s termostatem na teplotě tavení
vosku, aby po celou dobu slunečního svitu zůstal vytavený vosk kompletně
tekutý a aby se potom cizí tekutina usadila na dně nádoby a tekutý vosk nad
ní. S ukončením tavení na slunci by se vyplo i elektrické přitápění, vosk by
během noci ztuhnul a ráno před dalším tavením by se jenom vyjmul ztuhlý
koláč vosku, omyl, oškrábal od nečistot a bylo by hotovo. Kdyby to tavidlo
za den vytavilo tak kilo, dvě kila vosku, bylo by to pro uskladnění tak
akorát.

R. Polášek