Včelařská konference

S těmi hobrovými úly mám taky podobné zkušenosti. Sestavoval jsem dle návodu, hrany hobry se musely napustit zředěným epoxidovým lakem S 1300, dodnes se vyrábí a má atest pro potraviny. Rámy a příslušná místa hobry se musely natřít lepidlem, třeba chemoprenem a hobru tak na rámy vedle přibití těmi téráky hřebíky současně ještě přilepit. Co se týká přesných a pravoúhlých tvarů rámů, vyvinul jsem takový postup, kdy se samotné rámy přesně do pravého úhlu a přesně v rovině ve správné velikosti na milimetr zafixovaly epoxidem na rovinné desce stolu. Takže potom stačilo opatrně nalepit a natlouct hobru nebo natlouct dřevěné destičky a byl přesně pravoúhlý nástavek přesných rozměrů.
Vnitřek mám natřený základní systetickou barvou S2000 v bílém odstínu. Industrol nebo jiná barva určená pro venkovní použití se na vnitřek úlu moc nehodí, pokud není rovnou schválená pro styk s potravinami. A to Industrol není. Přísady v barvě zabraňující stárnutí barvy vlivem UV záření totiž mohou být toxické.
Ty úly byly lehké, ale plné se strašně špatně se braly do ruky, do hobry nebylo za co připevnit úchyty.
Později jsem z odpadního plechu taky vytvořil plechové úhelníky a chránil jimi rohy nástavků.
Vnějšek hobrového nástavku jsem napouštěl obyčejnou fermeží, platilo, že jeden nástavek - 4 stěny zvenku, klidně pobral i litr fermeže. Napouštění bylo třeba vždy za několik let opakovat, jinak za mokrého deštivého počasí vnější hobra navlhla a stala se úplně houbovitá. Z tohoto pohledu se hobrový nástavek během doby své životnosti docela hodně prodražil. Jedině že by včelař měl odněkud zdroj levné odpadní rozpouštědlové barvy, třeba směsky barev různých odstínů z lakovny nebo míchárny barev.
Další nevýhoda hobrových úlů je pak ta, že aspoň mně se v nich drželi mravenci ještě mnohem ochotněji než v klasických dvoustěnných dřevěných úlech izolovaných polystyrenem.