Včelařská konference

F. Mareš napsal:
„Asi všichni čeští včelaři chápou rozdíl mezi oficiální metodikou léčení a mnohdy tvrdou relitou.
Myslím si, že ani není dost dobře možné vytvořit bezchybně fungující model,s ohledem na nesourodou skladbu včelařících
v ČR-od profíků až po hoby včelaře.
Přesto si myslím,že jakási rámcová metodika by měla platit pro všechny a věřím,že naprostá volnost by byla ještě méně efektivní než současný model.
Je lákavé současnou metodiku i s jejími tvůrci spláchnout,ale máme ji čím nahradit?
Je mi jasné,že praktici jako Ruda a Karel si asi poradí,ale co my méně pružní?“
……………
Možná je to ještě trochu složitější.
Možná není pravda ani to, že většina českých včelařů chápe rozdíl mezi současnou metodikou a realitou.
Možná je velmi těžké se dostat z toho matrixu.
Když vytvoříme úvahu o tom, jak si současný systém chce poradit s roztočem, myslím, že je to zhruba takto – vyzkoušeným, co nejbezpečnějším postupem s co nejmenším rizikem reziduí dostat nařizováním postupu včelařům roztoče na co nejnižší úroveň zejména v bezplodém období, aby neškodil i tomu nejméně odolnému včelstvu ani v létě, kdy se ve včelstvu roztoči nejvíce namnoží. Jako doplnění potom byly zavedeny gabony po vytočení medu a formidol i v průběhu sezóny. Je zřejmě pravda, že tento systém docela dlouhou dobu dokázal ochránit včelaře před významnými ztrátami včelstev. Otázkou je, jak dlouho to ještě může vydržet.
Negativní stránkou tohoto systému je, že se tu nikdo oficiálně nezabýval vyhledáním a chovem včelstev proti roztoči více odolných, kdežto ve světě méně úspěšné hubení roztočů a větší rezistence na léčiva a třeba i další důvody umožnily snahy o odolnější včely.
Výsledek je ten, že náš systém jednou za pár let i těm poctivějším včelařům připraví nepříjemné překvapení – i přes nařizované zásahy zůstanou bez včel, a navíc se na ně ostatní dívají jako na lajdáky, kteří těm ostatním, které právě problém nepostihnul, ohrožují jejich včelstva.
NA rozdíl od zahraničí, kde už na více místech včelaři nabízejí i roztočům odolné matky (jak jsme se mohli dozvědět na včelařské konferenci v Brně v přednášce Ing. Čermáka).
Z toho je myslím možné si udělat zhruba tento závěr – k čemu je „dobrá“ tato metodika, třeba i zdokonalená a fungující bez lidských selhání? K tomu, abychom mohli včelařit, jako by tu roztoč nebyl a nehynula nám ani ta nejméně odolná včelstva. A tu se vnucuje myšlenka –je to do budoucna perspektivní postoj?
A další otázka – a k čemu tato metodika dobrá není? K nalezení odolnějších včelstev proti komplexu roztoč a viry, a jejich chovu. Pokud se snažíme neustále účinně roztoče vyhubit co nejvíc k nule, a pokud toto hubení bude účinné, potom se odolnější včelstva mezi těmi neodolnými nemůže podařit odhalit. K tomu potřebujeme ve včelách určité procento roztočů. A tu se opět vnucuje myšlenka – není už čas tady něco změnit, aby se s odolností našich včel mohlo začít něco dělat? Třeba změnit nařizováíní v postupu veteriny na doporučení, popřípadě alespoň výjimky, kdo o to bude stát?
Chceme se tvářit, že má perspektivu včelařit s neodolnými včelstvy?

Radek Krušina