Včelařská konference

V zásadě platí pro úl to co pro jakoukoliv stavební konstrukci,
že směrem ven musí vždy na vrstvu s malou nebo žádnou
paropropustností navazovat vrstva s paropropustností vyšší.

Potíž s parozábranami je, že není snadné je provést tak, aby
kromě páry odolávaly i mechanicky. To je třeba případ nástavků
ze sololitu s hliníkovou fólií uvnitř. Jako parozábrana funguje perfektně,
ale při manipulaci si musítě dávat dobrý pozor, abyste ji nepoškodili.

Jako dobré řešení se zatím jeví napuštění vnitřní stěny nástavku parafinem,
přičemž z hlediska páry je pochopitelně lepší, když je vnější stěna
ponechána
přírodní nebo natřená nátěrem s velmi dobrou paropropustností (tedy ne
parafinovou lázeň).

Toto řešení se zatím jeví jako plně vyhovující jak pro tenkostěnné nástavky,
které jsou tak "v suchu" o i dost méně pracují, tak pro izolované nástavky
s dvojitpou dřevěnou/sololitovou stěnou.

Parafin na vnitřní stěny nového nástavku lze natřít štětcem za prohřívání
horkovzdušnou pistolí (aby se měl šanci vsáknout). Přebytek parafinu
se dá snadno seškrábnout širokou (přes celou výšku stěny NN) špachtlí.
Časová náročnost cca 5 minut na 1 NN Optimal.

> S tím hromaděním vodní páry to je složitější, základní předpoklad je
> tehdy, když vnitřní stěna nastavku je propustnější pro vodní páru než
> vnější. Potom se v izolaci voda hromadí. A nemusí to být jen v zimě,
zvláště
> když je včelař pečlivý a každý rok zvenku tmelí praskliny a natírá. Ale
> stačí vnitřní stěnu nastavku ze strany izolace potánout třeba igelitem a
> potom se už voda v izolaci nehromadí. Já jsem to taky dělal tak, že jsem
ve
> vnější stěně nechával průduchy, buď jako mezírky mezi destičkama nebo v
> případě sololitu otvory cca 2 mm.