Včelařská konference

Českého medu je hojnost, ale v obchodě na něj narazíte těžko. Proč? Pohled
do české medové branže je vzorovou kapitolou z učebnice o postkomunistické
společnosti. Obchodníci s medem nadávají na štědře dotovaný svaz včelařů a
naopak. A navzájem si vytýkají monopolní chování. Mezitím se ale včelaři
utopí v medu, protože ho obchodníkům nechtějí za nízko nastavené ceny
prodávat. A zároveň jim vyčítají, že nakupují med v zahraničí. Včelí
opylování mateřské krajiny přitom přijde náš stát a EU přinejmenším na sto
miliónů ročně.

Mezi starým pánem, který pečuje o své včeličky kdesi na kraji zapomenutého
lesa či louky, a situací na světovém trhu s medem je veliká mentální
vzdálenost. Takový pán většinou včelaří dvě stě let starými metodami v
desítky let starých úlech. Nezáleží mu na tom, jak se s tím nadře a kolik
bude mít medu. Prodává med takzvaně ze dvora, čili ho rozdává rodině a
známým, a když někdo přijde, natočí mu za pár korun do sklenice. Pán je
organizován v Českém svazu včelařů, který už třicet let vede stejný
tajemník, a čte časopis Včelařství. Až zemře, nebude mít úly komu předat. A
okolní krajinu nebude mít kdo opylovat. Časopis Moderní včelař píše, že
včelařství je nejzaostalejší chovný obor u nás. Průměrný věk včelařů je
šedesát let při stále úctyhodném počtu pětapadesáti tisíc hlav. To je o
třicet tisíc méně než v roce 1990 a dále jich ubývá. Chovat včely je časově
náročná záliba a ekonomicky se to dnes v malém naprosto nevyplatí. Na
druhou stranu stoupá počet mladších včelařů a vůbec těch, kteří se medu
věnují ve větším měřítku. Takových je u nás dnes přes třiadvacet procent.
Představme si tedy relativního mladíka, který se horoucně nadchl a chce
včelařit naplno. Půjčit si, vybudovat včelí farmu s moderními nástavkovými
úly a prodávat med. Má vůbec šanci na přežití? Je to blázen! říkají všichni
obdivně. Výkupní cena medu letos klesla na částku kolem 28 korun za
kilogram, což je jen o pár korun více než cena cukru, jímž včelař včelám
odebraný med nahradí. O práci a dalších nákladech nemluvě. I když nějaké
dotace tu jsou ...


PROČ KLESLA CENA?


"Časopis Včelařství udržuje české včelaře při vědomí, že jsou zdejšími
obchodníky s medem příliš odíráni, přitom nebere v potaz světovou situaci
na trhu s medem," kritizuje měsíčník svazu včelařů největší český obchodník
s medem Milan Špaček. Není sám. A také není sám, kdo ve Včelařství nemůže
inzerovat (ani výkup medu), protože obchoduje i se zahraničním medem a to
české včelaře podle názoru ČSV ohrožuje. Každý má svou pravdu. "Včelařství
opakovaně otiskuje informaci, že se český květový med vykupuje pouze za
30,- Kč a vyváží za 60,- Kč a že se tento med potom v Německu prodává za
devět eur. To každého včelaře naštve, že jsme pěkní zloději." Realita je
prý složitější. "Medu je světově ohromný přebytek, a tak jde cena zákonitě
stále dolů." Podle pana Špačka není pravda, že největším zlem je dovoz
levného medu z Číny do EU (něco přes tisíc tun ročně), ale fakt, že se
dováží 45 tisíc tun argentinského medu, který se prodává za 30,- Kč za
kilogram a jeho cena je každý měsíc nižší a nižší. Český med je kvalitní,
ale o nic více než zahraniční medy, byť jen ty lepší. Cena českého medu
klesla i proto, že ji v minulých letech udržovala svým výkupem nahoře Včela
Předboj, bývalý socialistický monopolní výkupce a zpracovatel medu. Letos
zkrachovala, přes podporu svazu, desetimiliónové půjčky od státu i vklady
samotných včelařů. Ti jsou nyní vydáni napospas komerčním výkupcům. Co s
tím vším medem mají dělat? Tajemník Českého svazu včelařů Miloslav Peroutka
jim radí, aby nepřistupovali na nízké ceny a prodávali sami "ze dvora".
Právě se vrátil z Dublinu z Apimondie, celosvětového sjezdu včelařů, kde
prý slovo nadprodukce vůbec nepadlo. "O nadprodukci se nedá hovořit. O čem
se velice mluvilo, to je celosvětová snaha, aby se zvýšila produkce
afrických zemí. Aby se med podílel na řešení problémů hladu."


BOUŘE VE SKLENICI MEDU


Kupujte český med! Ale kde? Pouze u včelařů? Proč ho nemají obchody? "To se
zeptejte obchodníků. My jsme občanské sdružení a sdružujeme včelaře. A za
ně musíme kopat. My můžeme jako včelaři nabízet neanonymitu potraviny. I
proto prosazujeme prodej medu ze dvora," odpovídá tajemník svazu včelařů
Miloslav Peroutka. A nebylo by třeba více podpořit spíše obchod s českým
medem než samotné včelaře? Jistěže ano. Ale Český svaz včelařů a SVOZM
(Sdružení výrobců, obchodníků a zpracovatelů medu) táhnou za jeden provaz
každý na opačnou stranu. SVOZM považuje svaz za dokonale organizovaný klub
včelařských důchodců, jímž neefektivně protékají státní milióny. A
personifikuje si organizaci sdružující devadesát osm procent zdejších
včelařů do osoby tajemníka Peroutky, neboť ten ve své funkci setrvává již
třicet let a zasekl se prý ve stereotypech minulého režimu. Zatímco SVOZM
údajně vzniklo proto, aby se "s námi vůbec někdo bavil" (například
ministerstvo zemědělství), ČSV už na něj stihl podat podnět antimonopolnímu
úřadu! A SVOZM zase na ČSV trestní oznámení ve věci nevymáhání půjček od
již soukromé Včely Předboj, kterou svaz údajně navíc prodal podezřele
nevýhodně. A řadoví včelaři, členové svazu? Každý měsíc si přečtou v
časopise Včelařství, že "svaz si rozvracet nedáme", nadávají na nízké ceny,
prodávají med "ze dvora" a čím dál častěji i úly a včely. Bývaly doby!
Včelařství bylo minulým režimem silně podporováno i z toho důvodu, že včelí
vosk byl strategická surovina pro konzervaci zbrojařské techniky ve
vojenském průmyslu. Úl stál i polovinu výrobní ceny, med se vykupoval dráž,
než se dále prodával. Mnozí včelaři byli za komunismu bohatí, jezdili v
mercedesech a do Jugoslávie, protože výnosně podnikali za podpory státu.
"Takový včelař byl třeba přes noc hlídačem v kravíně, přes den si
obhospodařil čtyři maringotky včel a vydělal si celkem osmdesát tisíc
ročně, z toho v kravíně měl dvacet. Předsedové a tajemníci svazů rybářů,
myslivců, zahrádkářů nebo včelařů - to byly většinou osoby dosazené režimem
s velmi dobrými přáteli nahoře," říká pan Löffelmann, obchodník se
včelařskými potřebami a produkty, jeden ze signatářů iniciativy Dvě
jubilea. Koncem loňského roku se výzvou s tímto názvem pokusilo několik
progresívněji smýšlejících lidí oslovit včelaře v tom smyslu, aby se
rozhlédli kolem a přestali slepě podporovat konzervativní svaz. Vysloužili
si přezdívku rozvraceči. Pod jejich peticí se zatím sešlo šest set jmen
(včelařů je přes padesát tisíc). Došlo díky tomu konečně alespoň k jasné
profilaci znepřátelených táborů? "Určitě. Také proto, že už neexistuje
pouze časopis Včelařství, ale i internetová konference Včelařské noviny a
Moderní včelař," říká šéfredaktor posledně jmenovaného periodika Vlastimil
Protivínský, vystudovaný včelař, nyní katolický duchovní. "Ke včelařům se
teď už dostávají i jiné informace než jen ty jednostranné svazové.
Například krach Včely Předboj byl pro hodně včelařů velikým překvapením. Až
tehdy si řekli: my platíme poctivě členské příspěvky a někdo tu vyhazuje
desítky miliónů oknem. Jenže svaz na to zareagoval tím, že začal pořádat
množství schůzí a aktivů, jak oni dodnes říkají, a tam se odsuzovali
všichni takzvaní rozbíječi a rozvraceči a ti, kdo nedopřávají čas na
klidnou práci včelařů. A podařilo se jim odvést pozornost od toho
zásadního: Kde jsou ty desítky miliónů, jež se investovaly do Včely
Předboj? V tomto směru bylo vedení svazu úspěšné a těch lidí, kteří se
nenechali opít rohlíkem, odhaduji tak na dvacet procent. Ti ostatní buď
současnému vedení věří, nebo je to vůbec nezajímá."


OPYLENÍ JAKO POLITIKUM


Jestliže stát ročně nasype do včelařství kolem 110 miliónů ročně a
příležitostně ještě další desítky miliónů, nedělá to kvůli pochutině s
léčebnými účinky, které se u nás spotřebuje méně, než se vyrobí. Podle
statistik Češi totiž medu neholdují, máme spotřebu šedesát deka na osobu,
což je dvakrát méně než Rakušané nebo Švýcaři. Bohužel. "Je to dáno
tradicí, u nás je med prezentován spíše jako lék, zatímco v západních
zemích je chápán jako potravina," říká tajemník Peroutka. Dotace mají
zajistit opylení krajiny. Každý český včelař dostává ročně asi 150,- Kč na
včelstvo, kterých je u nás 550 tisíc. Celkem to dělá přes osmdesát miliónů
korun. Další desítky miliónů korun jdou na tzv. osvětovou činnost, léčení
včelstev a chov včelích matek. Je to nutné, anebo jde o sponzoring tradiční
vesnické hobby? Je těch půl miliónu včelstev objektivně málo, nebo to
stačí? Ministerstvo zemědělství tvrdí, že minimální počet včelstev je u nás
na hranici 700 000. Přitom průměr posledních let je pouze zhruba 500
000-550 tisíc včelstev. Je-li sedm set tisíc minimum, hrozí snad naší
pestře rozkvetlé krajině z nedostatku včel ekologická katastrofa? Ne! Ten
údaj pochází z doby socialistického zemědělství. Pan Löffelmann, který se
se svazem ve zlém rozešel a založil si konkurenční prodejnu, nabízí
srovnání: "Naše země je například osmkrát převčelenější než Německo.
Německo má osmdesát miliónů obyvatel, sto tisíc včelařů a milión včelstev.
A to se v průměru blíží i Francii nebo Itálii. My máme na deset miliónů
obyvatel padesát tisíc včelařů a půl miliónu včelstev." "Takže těch 700
tisíc, to je optimální číslo pro maximální výnosy?" ptám se tajemníka
Peroutky. "Slovo maximální je zavádějící. Zvyšuje to výnosy o dvacet třicet
procent. Když se sníží počet včelstev na polovinu, neznamená to, že nebudou
jablka nebo že dojde ke katastrofě. Jablek bude méně. Budeme mít špatně
opylené okurky, zahnuté jak turecké šavle. Ono to závisí i na počasí nebo
jak se se včelami pohybuje. S polovinou včelstev byste uspěla,