Včelařská konference

Ve srovnání s množstvím vody, které se uvolňuje jak při metabolickém, tak při fyzickém dýchání, a množstvím vody, která rekuperuje v obalu chumáče, jsou zimní úniky vodních par povrchem chumáče naprosto NEPODSTANÉ. V zimě nadměrné větrání nemůže ani včelám, ani včelaři uškodit. Naopak spíše může oběma „výrobním partnerům“ prospět.

Důkaz:
Průměrná spotřeba zásob v zimních měsících se udává od 1 do 2 kg za měsíc na včelstvo. To znamená, že každý den včely spotřebují zhruba 50 g medu a metabolicky vyprodukují 30 g vody. Pokud bychom toto zahrnuli do modelové situace v článku p. Holuba (MV 1/2010 str. 20), muselo by včelstvo kvůli dosažení vodního deficitu vydýchat určitě více jak 12,5 kg vzduchu každý den, což je naprosto nesmyslné číslo. Při dalších reálných teplotně-vlhkostně-spotřebních variantách by to bylo obdobné (mimo jiné viz Mollierův diagram na str. 19). Pro představu: takové množství vzduchu (12,5 kg) za celý den skoro nevydýchá ani člověk, natožpak poklidně zimující včelstvo, které během zimy vyprodukuje jen pár % energie odpovídající teplu vyprodukovaného člověkem za stejný čas.
Závěr:
V průběhu evoluce si včely vytvořily velmi mocnou taktiku, jak i bez hibernace čelit relativně dost nepříznivým podmínkám: včelí chumáč (hrozen). V této sestavě dovedou dokonale efektivně hospodařit jak s teplem, tak se vzdušnou vlhkostí. Teplo a vodu si včely vytvářejí trávením medu. Jak tepelné, tak vlhkostní ztráty trvale udržují na minimální úrovni, na takové, kterou jsou schopny s přehledem vykompenzovat vlastní produkcí, čímž docilují stabilního mikroklimatu uvnitř chumáče. Pokud mají zásob dostatek, jsou zcela nezávislé na vnějších podmínkách. Je jim prakticky jedno, zda v okolí je teplota 10°C, nebo -25°C, je jim prakticky jedno, zda v okolí je 100% RH, nebo 10% RH. Pokud je včelám dopřáno klidné zimování, jediné dva faktory, které limitují jejich brilantní strategii přežití, představuje množství zásob a obsah výkalových vaků. Přeplnění výkalových vaků a následné kálení značí chybu ze strany včelaře (příliš slabé včelstvo, při příliš dlouhé zimě, nemoc, neklid při zimování).

Prostě ať počítám, co počítám, při všech možných zimních situací mi vždy vychází neustálé přibývaní, nikoliv ubývání vody ve včelstvu. Svým způsobem lze unikající vodní pary brát jako pouhopouhou odpadní vlhkost. Nemůže-li tato voda odejít z úlu, hromadí se v něm, kondenzuje na pro včely nedostižných místech a způsobuje neplechu (plísně). Proto na intenzivním větrání v zimě nevidím nic špatného.

Než skončím, ještě vypíchnu důležitou věc:
Předjaří je zvláštním období, co se otázky provětrávání úlu týče. S rostoucími plodovými plochami se narušuje kompaktnost chumáče a ztráty vlhkosti spolu s nároky na vodu rostou. V tomto období je pro včely velmi výhodné, když bude provětrávání minimalizováno, protože to podpoří rozvoj plodování, jenž se bez nadbytků vody neobejde. Z tohoto důvodu, který už začátkem včelařského jara v souvislosti se stabilnějším počasí pomíjí (včely si již mohou bez problému dle potřeby donést vodu zvenčí), v předjaří omezuji větrání (otevřené jen dno úlu a spodní očka (u 6 NN tři spodní), nahoře krabicové víko a neprodyšná stropní fólie). Dokonce letos vážně uvažuji o tom, že budu v předjaří včelám podávat vodu očky přímo do úlu (děkuji Karlovi za inspiraci).

...

Toto je předběžná obrana mého článku „Včelaření s komíny“, který vyjde v Moderním včelaři.

S pozdravem M. Václavek

//\/\\//